Dřevo pracuje nebo také Pracující dřeva
Kopeme do nich, aby se vůbec otevřely a zavřely. Ale má to svoji výhodu, připouštím. Protože je zvenku koule, občas se samy ve větru zabouchly a způsobily kalamitu. To se teď opravdu nemůže stát, ani kdyby byla vichřice. Dveře jsou dokonale zpuchřelé, nadmuté jako koza. Obrušujeme je každou zimu, marně.
„Jo, to víte paní, dřevo pracuje,“ řekl objevně ten, kdo je vyrobil.
Pochopila jsem, že jsem si měla dát buď pancéřové, hliníkové nebo z plastu. Ale co kdyby, sakra, někdo to dřevo předtím pořádně vysušil než začne vyrábět? Odpověď by se nejspíš podobala té z vtipu o Ostravacích, kterých se Pražák ptal, proč mluví tak kratce. „Bo neni čas, pičo,“ zněla odpověď.
Rozumím. Není čas. Řemeslníci a jejich produkty jsou na roztrhání. A já tu jejich přehlídku marnosti často bilancuju.
Schod na terasu, kde ráda sedávám, se mně rozpadl přímo v chodu. Obložená dlažba se na jaře sesypala jako karty, samozřejmě špatné karty, žádná esa a žolíky. Kanalizaci jsme překopávali během dvou let třikrát. Sprchový kout pětkrát. Komín fungoval bezvadně do chvíle než kominík řekl, že máme špatnou rouru, tak jsme ji vyměnili a od té doby čoudí. Topíme ústředním topením a na kamnech stojí váza… Jednou v autoopravně zapomněli pod kapotou stříkací pistoli. Jela jsem v noci z Ústí nad Labem přes kopce u Mukařova a něco strašidelně bušilo. Fakt jsem se bála. Druhý den jsem našla tu pistoli. Řemeslníci v autoservisu se smáli, škoda, že ta pistole nebyla žádné ráže. Je to na zabití. Ale uznávám, že daleko horší je, když v člověku chirurgové zapomenou třeba nůžky.
V rámci objektivnosti je potřeba říci, že občas se stal zázrak a v domě se objevili řemeslníci, na které byla radost pohledět. Třeba pak Hrdlička opravoval pračky s takovým citem a láskou, že mě napadlo, že jsou to jeho milenky. Závěrem pračku vždycky poplácal, pohladil a řekl si o stovku. Pan Liška byl skvělý přes kotle a navíc charakter. Když nám jednou rupl po půl roce už potřetí slavný italský kotel, rozhodli jsme se požádat o nový. Vedení firmy nám s radostí sdělilo, že už to vlastně nejsou oni, protože změnili jméno, ičo, dičo a máme si prej trhnout nohou, nic jim nedokážeme. Koukali jsme jako blázni. Pan Liška se šíleně rozčilil, vlítl do jejich kanceláře, praštil do stolu, řekl něco sprostého a věřte nebo ne dostali jsme nový kotel. Dodnes na pana Lišku s láskou vzpomínám. Stejně jako na pana Kubíka, který krásně obložil schody, nezaměstnaný Karel se zvěčnil v pískovcové zdi (hned jak ji dostavěl, lezl po hromosvodu za milou a zabil se) a chystal se vydlabat pískovcové květináče pro levandule. Strýc Staňa z Moravy je mistr zednický, na jeho fasádu se chodili dívat lidi z okolí… A ještě přitom koštovali jeho slivovicu, samozřejmě vynikající kvality. A střecha pana Friče je třešinka na dortu.
Když přijíždím do naší vesnice od Zákup, je po pravé straně svatá Immaculata. Krásná socha byla od padesátých let minulého století bez hlavy. Prý do ní narazil motorkář, říkali starousedlíci. Požádali jsme před pár lety sochaře Jiřího Nováka, aby jí udělal hlavu a sochu restauroval. Nádherná práce. I když trochu obrůstá mechem, vždycky když jedu kolem a vidím její ruce sepjaté k nebesům, vděčně na mistra sochaře vzpomenu.
Už bych si málem začala myslet, že dobrých řemeslníků je vlastně dost. Kdybych nespěchala v zimě na veterinu s kočičkou, která se srazila s autem. Otevřu dveře garáže a nic. Nejde to. Dlažba o pár milimetrů povyrostla. Dostala jsem takový vztek a sílu, že jsem protiskluzové puntíky na dlažbě jednou ranou dveří všechny urazila! Idioti! Myslela jsem řemeslníky. Pak mně kluk, který dlažbu pokládal, řekl, že je to jasné. V mraze dlažba pracuje. Takže nejen dřevo. Napadlo mě, že když je tak chytrý, proč teda nepoložil dlažbu níž, aby mohla v klidu pracovat. A já vyjíždět z garáže.
Zdá se, že v této zemi všechno pracuje. Dřevo, dlažba, obklady, stěny, dům, omítka. Pracují spolehlivě, rychle a důsledně.
Na rozdíl od některých řemeslníků. To jsou občas taková pracující dřeva.
( Z mojí „Kabelky“)
Magda Jogheeová
Je na kostele stále pět?
„Teda mami, já myslela, že krmíš ptáčky, množíš rýmovníky a ty tady máš nahého chlapa,“ řekla dcera a podívala se směrem, kde ležel můj kufr. Usoudila ovšem, že postavu má krásnou. Bodejť, tahle postava se líbila každému...
Magda Jogheeová
Vsedě prostě neusnu...
Každý máme něco. Sedm miliard lidí a pravděpodobně sedm miliard všelijakých výjimečností, podivností a úchylek. Já třeba nemůžu spát v dopravních prostředcích .Neusnu ani minutu, i když letím až na druhý konec světa.
Magda Jogheeová
Ve znamení Vah
Stojím nad přihrádkami s rohlíky a jsem zoufalá. Mám vzít bílý rohlík nebo tmavý? Je mně jasné, že Lev by popadl do tlamy něco okamžitě a zmizel by v divočině.
Magda Jogheeová
Vlci, raději se pořádně schovejte!
Doufám, že jsem k tomu také nepřispěla, že ten vlk je mrtvý... Protože jsem si celou dobu myslela, že se to jednou stane. A víme, že myšlenka je hmota. Měla jsem myslet raději na to, že je nikdy nikdo neuvidí.
Magda Jogheeová
Jak jsem dostala na frak od indických běžců…
Byla to vážně dobrá lekce. Dali mi ji indičtí běžci a muž, který je přišel odchytit. Přišel s maličkou přepravkou, která vypadala jako kabelčička na ples a jakousi síťkou na motýly...
Magda Jogheeová
Můj francouzský kadeřník
Jsem noční můrou kadeřníků. A oni mojí. Jednomu kvůli mně vypadl několikrát z ruky hřeben a nakonec si ještě musel dát práska...
Magda Jogheeová
Trpím tím pitomým syndromem...
Když se mě někdo zeptá, kolik máme koček, říkám, že nevím a vypadám jako blbka, která nedokáže spočítat ani vlastní kočky.
Magda Jogheeová
Paní, nemáte vidle?
Tak on v době supermoderních popelnic, které samy nahlásí na dispečink, že jsou přeplněné, chce po mně vidle! A nějakého pořádného chlapa k tomu!
Magda Jogheeová
Dýchání z úst do blizny
Dvouocasého lva ve státním znaku bych vyměnila za travní frézu s dvanácti ocelovými noži, drtič větví či křovinořez...
Magda Jogheeová
Perfect Day
Zdálo se, že 17. červenec 2015 bude pro mě jedním z nejkrásnějších dnů v roce... Nechtělo se mi ani věřit, že člověk může zažít takový Perfect Day.
Magda Jogheeová
Kráska na zabití
Vypadala jak Naomi Campbell, když se plavným krokem procházela po molu, tedy střeše našeho domu. Měla jsem ji tenkrát hnát sviňským krokem... jenže jsem sprostě naletěla.
Magda Jogheeová
Jako žačka pomocné školy…
Vzdychám a trochu mi škube levé víčko, když ten mladíček, hydrogeolog, nejspíš po škole, tady učeně vypráví, jak v žádném případě naše vesnice o vodu nepřijde.
Magda Jogheeová
Přeroste ti to přes hlavu!
Maminka mě varovala, ať si neberu závodního chrta do paneláku. Přeroste ti to přes hlavu, řekla doslova. Započítala do toho samozřejmě také moje tři děti, že bydlíme v osmém patře a tak dál.
Magda Jogheeová
Svět potřebuje montéry
Svět je nepochybně v rozloženém stavu. Rozporcován na malé kousky a součásti, které je potřeba znovu složit. Lidé se mění v méně či více schopné montéry.Rozumět a umět číst návody znamená často víc než vysokoškolský diplom.
Magda Jogheeová
Výkřik malé lištičky
Leží už asi týden na trase Nový Bor – Česká Lípa, za odbočkou na Skalici. Teprve včera jsem si jí všimla pořádně. Má zoufale rozevřenou tlamičku. Jakoby křičela...
Magda Jogheeová
Jak se „odstřeluje“ vesnice…
Stojím u březového lesíka a říkám si, že je to zlý sen. Spíš blbá počítačová hra, to je přesnější. Protože vesnice a města se občas takhle „odstřelují“ od stolu. Aniž by někdo vstal a přišel se na ně podívat.
Magda Jogheeová
Umýt ruce, spláchnout a mailovat
Můj kamarád Martin neuměl ještě před rokem napsat esemesku. Nechtěl se nic takového učit, říkal, že stačí, když umí přijmout hovor a zavolat. I to považoval za zbytečné.
Magda Jogheeová
Až mě vlastní želva zažaluje…
Trochu se obávám, že želva bude prvním tvorem v naší domácnosti, který na mě podá trestní oznámení. Na policii, na životním prostředí, u ochranářů. Ať si sama vybere.
Magda Jogheeová
Tak sejdeme se v té posteli nebo ne? (Příspěvek k 1. máji)
Slavná Brigitte Bardot kdysi řekla, že se všichni jednou sejdeme v posteli. Je citována s menšími odchylkami. Údajně měla říct, že „Svět je malý a jednou se všichni sejdou v posteli“.
Magda Jogheeová
Spolucestující z letu 9204
Když psychiatr Max Kašparů radil, jak si má člověk vytvářet šestistěn, aby nevyhořel, na něco zapomněl. Vyjmenoval stěny, které představuje rodina, kamarádi, spolupracovníci, těšení a tak dál. Asi mu nepřišlo důležité sdílení se spolucestujícími.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 30
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 896x
Heslo: Co nás nezabije, to nás přizabije (Boris Filan)
Žiju s rodinou a jinou zvířenou na vesnici. Mám pár kamarádů, ještě nějaké sny a tři sbírky fejetonů - „Nejlepší přítel člověka je mol“, „S kabelkou kolem světa a kompostu“ a "Je na kostele stále pět?"